Postavení rodinných pečovatelů

Základní determinanty v rámci psychologie obou stran jsou osobnostní předpoklady, zejména schopnost empatie a určitá osobní zralost osoby pečující. Na straně druhé psychiku osoby opečovávané i pečující ovlivní řada psychosociálních a ekonomických determinantů, které jsou velmi variabilní a pro potřeby tohoto materiálu jsou uvedeny jen ty nejvýznamnější.

Na straně osoby opečovávané je na prvním místě velmi důležitá příčina, pro kterou má konkrétní osoba sníženou soběstačnost. Zároveň hraje důležitou roli prognóza dalšího jejího vývoje. Velmi důležitým ukazatelem je rovněž věk osoby opečovávané a její osobnostní předpoklady.

Významnými determinanty jsou i historické a kulturní a společenské zvyklosti rodiny, o jejíhož člena je neformálně pečováno, a prostředí, ve kterém žijí jak opečovávaný, tak i jeho pečovatel.

► Pečovatel

 
V případě pečovatelů upozorňujeme, že z psychologického hlediska pro zvládnutí neformální péče je vždy prospěšná duchovní síla jedince, možnost vstupu nebo účasti v určitém náboženském systému. Mimo víru je nezpochybnitelný vliv rodinné výchovy, kde je prioritou péče o starší generaci, o osoby, které mají sníženou soběstačnost obecně. Rozhodnutí stát se neformálním pečovatelem (zpravidla o blízkého člověka) je často řešením krizové situace, tedy nedobrovolným rozhodnutím, které je mimo duchovní rozměru i pragmatickým rozhodnutím. Proces rozhodování je založen na příjmové situaci pečovatele, právních normách regulujících neformální péči, včetně tlaku vnějšího prostředí, tj. co se očekává od pečovatele (dcera by se měla postarat o své rodiče, handicapované dítě se neumisťuje do ústavu atd.). Jiné rozhodnutí konkrétní osoby může být negativně posuzováno sociálním prostředím, kde potenciální pečovatel žije.Neformální pečovatelé jsou zpravidla ženy. Rodina úkol pečovat o blízkého člena rodiny automaticky přesouvá na ženy, a to z několika důvodů. Očekává se, že ženy jsou empatičtější, trpělivé a ochotné slevit ze svých profesních ambicí ve prospěch rodiny. Pokud se jedná o péči o dítě, je péče ženy – matky téměř nezastupitelná. Muži se v dlouhodobé neformální péči angažují zpravidla v partnerském soužití a v případech, kde je nutná větší fyzická síla. Tehdy se jedná však jen o pomoc při určitých pečovatelských úkonech. Pro ženy péče o osobu se sníženou soběstačností v rodinném prostředí může být sice velmi stresující, ale rovněž i uspokojující.

Neformální pečovatel se potýká s diskomfortem či utrpením opečovávaného. Dlouhodobá zátěž zasahuje celou jeho osobnost (jak fyzickou, tak psychickou stránku). Velmi záleží na okolnostech, ve kterých zátěž probíhá. Nejčastějším determinantem je prostředí, ve kterém je pomoc opečovávanému poskytována (např. vybavení technickými pomůckami, dopravní obslužnost, zasíťování sociálními službami atd.). Následuje konflikt rolí, kdy pečovatel musí zvládat řadu dalších rolí (pečovatelkou je i matka, která musí pečovat o dítě, chodí do zaměstnání, kde jsou na ni kladené určité nároky, je partnerkou atd.). Zásadní je konflikt rolí dítě a rodič tam, kde pečovatelem je např. muž pečující o svoji matku. Nelze ani opomenout reflexi a sebereflexi pečovatele. Vysoké nároky sociálního okolí, ve kterém pečovatel žije, včetně očekávání okolí, mohou vést až k přecenění sil. K těmto hlavním determinantům se ještě přidružuje věk pečovatele, kdy v České republice je největší skupina pečovatelů ve věku 55-64 let. Pokud je pečovatelem muž, bývá starší než pečovatelka žena. Celkově je rovněž důležité ve vztahu k věku pečovatele i hledisko času, který je potřebný pro zvládnutí péče. Průměrně připadá na zvládnutí péče 33 hodin týdně. Nejvíce vytíženou věkovou skupinou, která musí zvládnout péči o své děti a již i o členy své rodiny je věková kategorie mezi 45 a 54 lety. V případě žen je nejvytíženější věková skupina 35–44 let. Pečovatel se rovněž bude potýkat s vlastní potřebou odpočinku, ztrátou určité fyzické síly, včetně potřeby vlastní zdravotní péče atd. Pro zjištění, jaká kvalita neformální péče je poskytována, je nutné se zajímat o subjektivní názory pečovatelů (jak zvládají množství úkolů, prožívají různé zvraty ve zdravotní a sociální situaci opečovávaného a sociální situaci vlastní.

Zásadním stresorem v práci neformálního pečovatele mohou být náhlé změny ve zdravotním stavu opečovávaného nebo jeho smrt. Protože neformální péče je založena především na emočních vazbách, bude se jednat o velmi zásadní psychickou zátěž, která ovlivní i fyzické zdraví pečovatele. V řadě případů pečovatel neřeší své zdravotní obtíže s odůvodněním, že se nemá kdo postarat o opečovávanou osobu. Celkové psychické a fyzické vyčerpání má za následek zhoršení zdravotního stavu nebo menší odolnost vůči zátěži v budoucnu. V případě smrti opečovávaného (ať byl jeho zdravotní stav jakýkoliv) pečovatel ztrácí smysl své práce. Velmi často se s opečovávaným identifikuje a po jeho smrti je v řadě sociálních situací bezradný, neschopný se začlenit zpět do svého sociálního prostředí. Identifikace s opečovávanou osobou a nemožnost kontrolovat situaci (zdravotní stav) vede k pocitu nezvládnutí situace, méněcennosti a celkově nižšímu sebehodnocení pečovatele.

V sociálních vztazích na straně pečovatele dochází k řadě ztrát, se kterými je potřeba počítat již při rozhodování o nutnosti přijmout roli neformálního pečovatele. Takovými ztrátami může být omezení volnočasových aktivit, zkrácení času tráveného s přáteli, omezení možností získávat nové informace atd. Velmi důležitou ztrátou může být i omezení společně prožitého času s partnerem nebo dětmi, který bude mít za následek např. partnerskou krizi. Pokud byl pečovatel zaměstnán před přijetím této role, může pociťovat jako ztrátu omezení kontaktu se svojí profesí a kolegy v zaměstnání. Zásadní pociťovanou ztrátou je omezení času, který může pečovatel věnovat sobě samému nebo svým zájmům.

Psychiku pečovatele může ovlivnit i ekonomická situace, ve které se nachází. Z finančního hlediska může být velkou zátěží jak dobře vycházet s penězi, věk pečovatelů (zejména v mladších věkových kategoriích, kdy matka se vzdá profesní kariéry v důsledku péče o handicapované dítě a otec pracuje). Jeden příjem v rodině, kde žijí děti ve školním věku, je silnou zátěží. Na druhé straně může být péče o osobu se sníženou soběstačností určité východisko ze situace, kdy pečovatel ztrácí nebo nemá dlouhodobě pracovní uplatnění. Jeho přínos pro rodinu, pocit potřebnosti má pozitivní vliv na jeho psychiku. Celkově však lze konstatovat, že více jsou ohroženy chudobou rodiny, které neformálně pečují o své blízké, než rodiny, které tuto péči nevykonávají.
 

► Osoba opečovávaná

 
Psychika opečovávané osoby je velmi složitá a nelze pokrýt zcela vyčerpávajícím způsobem celé spektrum problémů, se kterými se v praxi setkáváme. Na tomto místě se zabýváme pouze některými společnými problémy všech opečovávaných osob.Nejprve je nutné se podívat na složení osob opečovávaných. Jedná se o všechny věkové kategorie, ale pochopitelně, vlivem demografické situace, bude narůstat skupina osob s vysokým a velmi vysokým věkem. S tím bude spojena řada konkrétních problémů spíše zdravotního rázu. Obecně však již nyní lze konstatovat, že lidé s vyšším vzděláním se dožívají vyššího věku v takové kvalitě zdraví, že nepotřebují pomoc pečovatele dlouhodobě. Vyšší vzdělání je naopak determinant pro širší kontakty s rodinou na rozdíl od nižšího vzdělání, kde je rodina více soudržná, kde existuje řada kontaktů a vzájemná podpora mezi členy rodin. Dospělé děti s vyšším sociálně ekonomickým statusem jsou méně ochotné pečovat o své rodiče osobně.

Psychologie osoby opečovávané je vázaná na několik faktorů. Nejdůležitější jsou důvody, proč konkrétní osoba ztratila soběstačnost, případně proč je její soběstačnost jen omezena. Druhým vlivným faktorem je věk opečovávané osoby a třetím jsou její osobnostní charakteristiky. Všechny tři faktory se vzájemně ovlivňují a podmiňují.

Důvody ztráty soběstačnosti jsou vázané na věk, úraz nebo chronické onemocnění. Z pohledu věku osoba opečovávaná může být jak dítětem, tak i seniorem. V případě dítěte je nejdůležitější provázanost s možným chronickým onemocněním či mentálním handicapem. Věk opečovávané osoby je rovněž důležitý faktor spojený s fyzickým zvládáním potřebné péče pečovatelem. Potřeba péče o dítě významně souvisí s prognózou vývoje jeho stavu. Tam, kde prognóza není povzbudivá, pečující osoby jsou ochotné jít až za hranice svých psychických a fyzických možností, aby poskytly maximální komfort opečovávané osobě. Z pohledu psychiky dítěte je velkou výhodou nezralost jeho osobnosti, neschopnost dohlédnout na důsledky jeho onemocnění. Vrozený handicap je v řadě případů „milosrdnější“ k psychice dítěte než k psychice jeho pečovatelů. Pokud byl u dítěte handicap získán v průběhu života (zejména smyslové handicapy), je situace složitější, častěji je potřebná psychologická podpora ze strany odborníka, a to zejména pokud byl handicap získán v pubertě.

V případě zvyšujícího věku opečovávané osoby obecně předpokládáme, že její soběstačnost se bude snižovat. Výjimku tvoří důvody ztráty soběstačnosti v důsledku nevyléčitelné nemoci či úrazu. Zde se jedná o krizovou situaci, se kterou se opečovávaná osoba dlouhodobě vyrovnává. Stejně krizovou situaci musí zvládat i osoba pečovatele. I v těchto případech je psychika opečovávané osoby velmi křehká, prochází řadou stádií vyrovnávání se ztrátou soběstačnosti a přijetím faktu, že ztráta soběstačnosti je prakticky trvalá. Mimořádně citlivá je např. otázka péče o osoby v produktivním věku, které se nacházejí v terminálním stádiu nemoci. Vyrovnání se s faktem, že jejich život spěje k závěru, je vysoce náročnou záležitostí, a to jak pro ně samotné, tak pro jejich okolí. Zde lze očekávat velmi významné změny v chování (deprese, úzkosti, pokusy o sebevraždu atd.), které mohou vyústit až v psychiatrickou medikaci.

Seniorský věk v současné době představuje období od 65 let výše. Senioři potřebují uspokojovat své potřeby stejnou měrou jako ostatní lidé jen s tím rozdílem, že při jejich uspokojování jsou odkázáni více na pomoc druhých osob nebo institucí. S přibývající závislostí seniora na okolí se snižuje i jeho pocit osobní pohody. S přibývajícím věkem je osobní pohoda vázaná na nezhoršování se osobní situace (zdravotní, sociální, ekonomické, spirituální) jedince. Osobní pohoda je velmi individuální a v případě, že osoba pečující nemusí poskytovat péči v procesu přijímání potravy a vyprazdňování, považuje osoba opečovávaná danou situaci za přijatelnou. S přibývajícím věkem se rovněž jedinec lépe vyrovnává se skutečností, že jeho život dříve, či později skončí. Nejčastější problémy jsou však spojené s umíráním, bolestí a obavou z nedůstojnosti celého procesu. Opečovávaný má v tomto smyslu jiný pohled na svět než pečovatel.

Řada etických problémů je vázaná právě na otázky pravdivého seznámení opečovávané osoby s jejím zdravotním stavem a prognózou. V tomto směru více psychických obtíží stojí na straně pečovatelů, než osob opečovávaných. Protože se osoba pečovatele identifikuje s opečovávanou osobou, může být mnohem složitější sdělení pravdy pro osobu pečovatele.

Opečovávaná osoba netrpí jen psychicky vlivem bezmoci, beznaděje, strachu a úzkosti, ale i v důsledku nedostatku podnětů. Pokud je omezena hybnost jedince, je omezen i jeho kontakt s okolím. Je vázán na příchod podnětů a informací zvenčí, nemůže aktivně působit na své okolí. Pro opečovávanou osobu je zatěžující konflikt rolí (zpravidla dítě x rodič). Velmi nepříjemně vnímá opečovávaná osoba účast svého dítěte v roli pečujícího např. při intimní hygieně.

Bolest je limitujícím faktorem jak pro opečovávanou osobu, ale i pro pečovatele, neboť zasahuje celou osobnost člověka, vyvolává změny nálad, chování, celkově zhoršuje vnímání okolního světa. Bolest je rovněž jeden z faktorů, který měří u chronicky nemocných jedinců životní spokojenost.

Komunikace bývá s přibývajícím věkem čím dál složitější. Okolní svět se pro seniora stává rychlejší a méně srozumitelný. V rámci komunikace se často objevuje na straně opečovávané osoby stud požádat o pomoc. Obavy z odmítnutí vedou k omezení svých vlastních potřeb. Stejně tak obavy z neporozumění mají za následek uzavírání se do vlastního světa. Omezování kontaktů se sociálním prostředím je vázáno zcela jistě na věk. Při tendenci zvyšování věku obyvatel je více jak pravděpodobné, že se sníží i počet kontaktů jednotlivců se sociálním prostředím kterému budou rozumět (stoletá osoba nemá prakticky možnost stýkat se s vrstevníky).