Současná praxe dlouhodobé a přímé péče v EU a ČR

Obdobné principy dlouhodobé péče jsou preferovány i v ostatních zemích Evropy. Rozhodujícím momentem je však tradice v jednotlivých zemích a finanční zdroje, které státy na oblast sociálně zdravotní vynakládají. Obecně se předpokládá, že klient (opečovávaný) je kompetentní k rozhodování o uspokojení svých potřeb. Tedy ponechává se větší rozhodovací pravomoc konkrétnímu jedinci, aby si potřebné služby „nakoupil“. Státní systémy sociálních služeb nejsou zpravidla dostatečně pružné. V některých zemích chybí kontinuita jednotlivých služeb, existuje i značná resortní roztříštěnost.

V zahraničí je na vyšší úrovni rozpracovaná spolupráce nestátního neziskového sektoru se státem. Významný je i potenciál sociálních podniků, které v ČR zatím nejsou rozšířené.
Nejlépe fungující systém sociálních služeb existuje ve Skandinávii. Systém však preferuje neformální péči rodinných příslušníků a skloubení této péče s možnostmi seberealizace na trhu práce. Systém je doplněn celou řadou flexibilních služeb na podporu pečovatelů. Naproti tomu nově přistupující země k EU hledají vhodné formy formální i neformální péče. V postkomunistických zemích je základním problémem přechod od formální (institucionální) k neformální (domácí) péči, včetně individualizace služeb. Dále pak získávání kompetencí k nákupu potřebných služeb u osob opečovávaných.

Stejným problémem je i vytváření multidisciplinárních týmů odborníků, kteří se na dlouhodobé péči podílejí. Pokud přistupujeme k jedinci z holistického pohledu, musíme připustit, že v dlouhodobé péči by měl být prioritně řešen problém kvality života člověka, nikoliv medicinalizace jeho života, jak tomu zpravidla v dlouhodobé péči bývá. V této souvislosti jsou řešena i některá etická a právní dilemata týkající se dostupnosti, komplexnosti či finanční spoluúčasti klienta na dlouhodobé formální péči v rámci všech zemí Evropy.

Jako nejvýhodnější se v této situaci ukazuje komunitní přístup, který může významným způsobem napomoci k optimalizaci služeb na daném území. Zde je nutné připomenout i potřebu kontinuálního vzdělávání komunity tak, aby o poskytování služeb měla v budoucnu zájem a aby navrhované služby reagovaly na potřeby této komunity. Zároveň nelze opomenout nutnost přizpůsobit dlouhodobou formální péči potřebám zvyšujícího se věku obyvatelstva. Velmi dobrým příkladem tak může být např. centralizace zdravotnických služeb (včetně sociálních) do specializovaných center (např. geriatrické nemocnice), která se osvědčuje ve Francii.

Britská realita je spíše orientovaná na pomoc komunity, ale stále chybí dostatečné zasíťování potřebnými službami, včetně kompetencí cílové skupiny opečovávaných zodpovědně rozhodnout o potřebnosti některých služeb. Pokud chceme opustit medicinalizaci problémů osob závislých na dlouhodobé péči, tak jak se o to snaží ve Velké Británii, musíme vytvořit partnerský vztah mezi státními organizacemi a nestátními neziskovými organizacemi. Toto se daří spíše ve Skotsku. Komunitní plánování má velkou výhodu v tom, že členové komunity se vzájemně znají, chápou více vzájemné potřeby. V tomto smyslu je potřeba rovněž připomenout určitě narůstající potřebu kvalifikovaných odborníků, kteří budou vzdělávat populaci, seznamovat s možnostmi pomoci státu osobám, které budou potřebovat při zajištění sebeobsluhy pomoc jiné osoby. Zároveň bude potřeba v této oblasti velmi kvalifikovaně přistupovat k vytváření nových služeb, jejich kontrole a následně k vyhodnocování účinnosti. Jde tedy o změnu filozofie dlouhodobé péče, čili přechod od řešení důsledků k preventivnímu působení. Velmi dobrým příkladem přicházejícím ze zahraničí může být anglický model Domov Sue Ryder, kdy jsou služby opečovávaným poskytovány z vícezdrojového financování, ale jsou individuální, dle potřeb konkrétního jedince.

Důvody, které v postkomunistických zemích stále vedou k nadužívání formální dlouhodobé péče, jsou nejen historické (generace opečovávaných žila v systému, který upřednostňoval kolektivní zařízení), ale jsou i vázaná na případné finanční ztráty těch, kteří by byli ochotni a schopni se v domácím prostředí zabývat péčí o své blízké. V tomto smyslu je příkladem dobré praxe Polsko, kde osoba pečující má možnost získat určitou speciální dávku, která do jisté míry kompenzuje finanční ztrátu v případě, že se pečující osoba musela vzdát výdělečné činnosti v důsledku pomoci jiné osobě. Obdobná dávka je za určitých podmínek poskytována pečující osobě i ve Skotsku a ve skandinávských zemích.

Kompenzace finančních ztrát osoby pečující a zároveň komunitní přístup k plánování a realizování potřebných služeb na jedné straně a na straně druhé široké zapojení obyvatel do preventivních programů, které by vedly k lepší informovanosti o poskytovaných službách, možnosti jejich plánování a jejich efektivní využívání v rámci komunity, může vést k přechodu od formální dlouhodobé péče k péči individuální v neformálním prostředí.