Současná praxe dlouhodobé a přímé péče v EU a ČR

Praxe dlouhodobé péče v rámci České republiky je pochopitelně rozdělena, v souvislosti s politickými změnami v roce 1989, na dvě části. Před rokem 1989 existovala právní úprava dlouhodobé péče v zákoně č. 20/1966 Sb. o zdraví lidu, která s dílčími úpravami přetrvala prakticky až do nedávné doby. Některé oblasti zdravotní péče však byly upravovány dílčími normami, jako např. Vyhláška č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi.

V oblasti sociální pomoci byla přijata v roce 1988 právní úprava, která zajišťovala určitý rámec sociálních dávek i služeb. Zároveň byl vydán zákon o působnosti orgánů v sociálním zabezpečení a následně prováděcí vyhláška k těmto zákonům.

Česká republika, stejně jako ostatní země bývalého socialistického bloku, prošla za posledních dvacet let řadou změn v dané oblasti.

První významná změna bylo uznání potřeby specifického vzdělávání sociálních pracovníků a následně koncepce zákona o sociálních službách.

Dalším významným krokem byl přenos kompetencí v dané oblasti na kraje a vstup nestátních organizací do této oblasti. Česká republika je specifická tím, že na rozdíl od mnohých partnerských zemí má od roku 2007 platný zákon o sociálních službách (zákon č. 208/2006 Sb.) a k němu i prováděcí vyhlášku (vyhláška č. 505/2006 Sb.), které zásadním způsobem přispěly ke zvýšení kvality poskytovaných služeb. V tomto ohledu se Česká republika hlásí k Dobrovolnému evropskému rámci pro kvalitu sociálních služeb, který zpracoval Výbor pro sociální ochranu Evropské komise.

Posledním významným mezníkem při řešení dlouhodobé formální péče bylo stanovení základních standardů poskytovaných služeb a jejich kontrola. Kvalitní služba by měla přispívat k prevenci týrání, zanedbávání a obtěžování pečovatelů i osob opečovávaných. Dále by měla zajistit participaci osoby opečovávané na poskytované službě a umožnit její integraci do sociálního systému společnosti. Služby dlouhodobé péče musí být poskytovány odborně vyškolenými a osobnostně zdatnými pracovníky. Zároveň by měly probíhat potřebné změny infrastruktury tak, aby vyhovovala osobám opečovávaným.

Rozvoj dlouhodobé péče předpokládá partnerský přístup všech participujících subjektů – jak státních, tak i nestátních, nebo fyzických osob. Partnerství je nezbytné zejména z toho důvodu, že vytváří potřebnou škálu služeb pro osoby opečovávané a může efektivně reagovat na jejich individuální potřeby.

Velmi důležitým ukazatelem kvality služeb je také obecný politický rámec, ve kterém je podporována spolupráce mezi jednotlivými aktéry. Měla by být minimalizována rivalita a upřednostňování jednoho poskytovatele před druhým.

Kvalita dlouhodobé péče je závislá na znalostech veřejnosti o potřebách tohoto tématu. Proto musí být zajištěna jednak komunikace mezi jednotlivými aktéry a jednak komunikace s veřejností. Jen vzdělaný uživatel sociální služby je schopen adekvátně definovat vlastní potřeby v dané oblasti.

V souvislosti s výše uvedenými pravidly musí být také realizováno vzdělávání odborných pracovníků. Vzdělávání pracovníků v dlouhodobé péči je v České republice rozděleno do tří oblastí:

  • • Sociální pracovníci jsou vzděláváni v rámci zákona o sociálních službách a jejich nejnižším limitním vzděláním je vyšší   odborná škola. Zaměřují se na uspokojování sociálních a sociálně právních potřeb klientů. Zdravotní problematiku klientů   zpravidla vnímají jen okrajově. Jejich odbornost je na vysoké úrovni, neodpovídá tomu vždy finanční ohodnocení.
     
    • Pracovníci v sociálních službách (obslužní pracovníci) mají stanovené vzdělání v rámci zákona o sociálních službách na   nižší úrovni (vyučen nebo zaučen – 200hodinový kurz). Nižší úroveň vzdělání je jak v oblasti zdravotní, tak v oblasti   sociální. Část těchto pracovníků může po jistou dobu pracovat i bez potřebné kvalifikace, neboť příslušný zákon   stanovuje lhůtu na doplnění potřebného vzdělání. Finanční ohodnocení plně odpovídá nízké odbornosti těchto    pracovníků.

    • Personální zabezpečení dlouhodobé péče poskytované ve zdravotnických zařízeních je v souladu s dikcí zákona o   zdravotních službách. Celkově lze konstatovat, že v této oblasti převažuje určitá „překvalifikovanost“ zejména v oblasti   zdravotní problematiky a nedostatky v sociální kvalifikaci.

Problémy, které se v současné době jeví, jako nejvýznamnější, jsou především otázky financování dlouhodobé péče a otázky transformace této péče. Oba okruhy otázek jsou však vnitřně propojené, protože v těchto oblastech se velice těžko hledá rovnováha mezi státem garantovanou úrovní uspokojování potřeb klientů a přiměřeností vynaložených nákladů na konkrétní služby. Finanční zajištění úzce souvisí i s etikou práce v této oblasti, neboť řada poskytovatelů dlouhodobé péče je v současném systému financování závislá na možnosti čerpání finančních prostředků z evropských fondů. Dne 14. 7. 2014 schválila Vláda ČR způsob financování projektů z evropských fondů, který umožňuje získat finanční prostředky v celkovém rozsahu projektu. Zbavuje povinnosti dofinancovat projekty z dalších zdrojů. Tím se v praxi výrazně snižuje riziko nedokončení projektu v důsledku nedostatečného finančního zajištění a tím i omezení potřebné péče o klienty.

V osobní rovině je financování potřebné péče v rukou opečovávaného, zejména v jeho možnostech získat příspěvek na péči. Podmínkou získání tohoto příspěvku je stanovení stupně závislosti, z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, pokud potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb. Tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče, případně poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb, nebo dětský domov, případně speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu. Nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí, podle zvláštního právního předpisu, poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace.

Právní úprava příspěvku na péči rozeznává dvě věkové kategorie (osoby mladší 18 let a osoby starší 18 let). Příspěvek na péči nelze přiznat dítěti mladšímu jednoho roku. Výše příspěvku může být navýšena v případech nízkého příjmu oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných nebo podpory zdravotně postiženého dítěte v předškolním věku (musí však splňovat III. nebo IV. stupeň závislosti). Rozhodování o příspěvku na péči náleží do gesce úřadů práce, tedy do resortu MPSV ČR.

Celkově lze konstatovat, že formální dlouhodobá péče v současné době prochází procesem transformace, kdy je upřednostňována individuální péče v prostředí opečovávanému blízkém. Základní myšlenkou celého procesu je udržení klienta v jemu blízkém prostředí co nejdéle. Druhým významným mezníkem transformace je otázka sjednocení legislativy a metodických postupů, včetně společného vzdělávání odborníků v dané oblasti. V současné době na dlouhodobé formální péči participuje několik resortů. Posledním problémem, se kterým se v současné době ČR v této oblasti potýká, je zatím nedostatečná spolupráce státních organizací a nestátních neziskových organizací. Za určitý obrat k lepšímu lze pokládat některé státní zakázky. Větší důraz je kladen na komunitní plánování, kdy finanční zdroje sdružují jak velké obce, tak i malé obce.