Sociální inovace a rozvoj lidských zdrojů v dlouhodobé péči


Kvalitní sociální služby může poskytovat jedinec s požadovaným teoretickým a praktickým vzděláním spolu s osobnostními předpoklady.

Předpokladem pro výkon povolání sociálního pracovníka dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná způsobilost. Odbornou způsobilostí k výkonu povolání je vyšší odborné vzdělání, které poskytují vyšší odborné školy zaměřené na sociální práci, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociálně právní činnost, charitativní činnost, a vysokoškolské vzdělání v oblasti sociální práce, sociální politika, sociální pedagogika, sociální péče, speciální pedagogika). Pokud má pracovník vysokoškolské vzdělání v jiném oboru, pak k naplnění jeho odborné způsobilosti patří absolvování 200 hodin akreditovaných vzdělávacích kurzů a 5 let praxe. Ve zdravotnických zařízeních je v současné době sociální pracovník nezbytnou součástí pracovního týmu, který poskytuje sociálně zdravotní služby. Poskytované služby napomáhají zajištění fyzické a psychické soběstačnosti osob. Jsou určeny osobám, které již nepotřebují lůžkovou péči, ale současně jsou nesoběstačné a potřebují pomoc druhé osoby.

Systém odborné úrovně vzdělávání v oblasti sociální práce zajišťuje Asociace vzdělavatelů v sociální práci České republiky (ASVSP), která je dobrovolným sdružením vysokých škol a vyšších odborných škol. Jejím cílem je zkvalitňování vzdělávání v sociální práci. Za základní nástroj dosažení tohoto cíle považuje ASVSP tzv. Minimální standardy ve vzdělávání v sociální práci. Minimální standard není statickým dokumentem, vyvíjí se již od roku 1993 a reaguje na měnící se podmínky.

Absolvent vyšší odborné školy pro výkon své profese v široké oblasti sociální práce získává titul diplomovaný specialista (DiS.). Absolvent vysokoškolského vzdělání získává pro výkon profese titul bakalář (Bc.), po absolvování dalšího studia titul magistr (Mgr.).

Celoživotní vzdělávání je v současné době potřebné pro všechny profese. Pro profesi sociálního pracovníka další vzdělávání vyplývá přímo ze zákona a je zakotveno v Mezinárodním etickém kodexu sociální práce a v Etickém kodexu sociálních pracovníků ČR. Týká se nejen institucionálního vzdělávání, ale i sebevzdělávání, které je podmíněno volními vlastnostmi a osobní motivací jedince.

Další vzdělávání sociálního pracovníka stanoví zákon z roku 2006 (platnost od r. 2007). Stanoví povinné vzdělávání sociálních a pracovníků v sociálních službách v minimálním rozsahu 24 hodin ročně. Cílem je obnovování, upevňování a doplňování kvalifikace. Mimo vzdělání na vysokých a vyšších odborných školách poskytují tuto úroveň vzdělávání také vzdělávací zařízení právnických a fyzických osob s akreditací udělenou MPSV. Tento způsob vzdělávání zahrnuje specializační vzdělávání na vysokých školách, akreditované kurzy, odborné stáže, školicí akce.

Další vzdělávání (§ l11) se uskutečňuje na základě akreditace vzdělávacích zařízení a vzdělávacích programů udělené ministerstvem na vysokých školách, vyšších odborných školách a ve vzdělávacích zařízeních právnických a fyzických osob.

Formy dalšího vzdělávání:

  • • specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami, které navazuje na získanou   odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka
    • účast v akreditovaných kurzech
    • odborné stáže v zařízeních sociálních služeb
    • účast na školicích akcích

Účast na dalším vzdělávání se považuje za prohlubování kvalifikace. Dokladem o absolvování dalšího vzdělávání je osvědčení vydané vzdělávacím zařízením, které vzdělávání pořádalo.

Otázkou efektivity celoživotního vzdělávání v sociálních službách se kriticky zabýval projekt Vzdělávání pracovníků sociální sféry (2006–2008). Zveřejněný materiál s názvem Vzdělávání pracovníků v sociálních službách poukazuje na nedostatky v oblasti celoživotního vzdělávání v sociálních službách. Uvádíme pouze některé aspekty, které se nám jeví i v roce 2014 jako aktuální.

  • • Neexistence ověřování kvalitativní úrovně kurzů realizovaných jednotlivými vzdělavateli.
    • Neprovázanost nabídky vzdělávajících s kvalifikačními předpoklady vzdělávaných – vzdělávací aktivity neuspokojují   široký rámec poptávky pro výkon práce sociálního pracovníka.
    • Změna kvalifikačních předpokladů pro výkon profese sociálního pracovníka – změny legislativních podmínek nejsou   známy v dostatečném předstihu.
    • Předávání informací probíhá formou přednášek, které obsahují zejména faktografické informace, které účastníci   vzdělávací akce většinou znají.
    • Malá aktivizace vzdělávaných v rámci kurzu. Zadávání tzv. domácích úkolů ve formě vypracování seminární práce chápou   účastníci spíše jako zátěž, protože se jim nedostává zpětné vazby. Seminární práce je proto •spíše demotivací   k absolvování dalších vzdělávacích akcí. S prvky dynamiky skupiny se téměř nepracuje.

Kvalitativně i kvantitativně nedostatečné vzdělávání se pochopitelně odráží na kvalitě poskytovaných služeb. Jsme si vědomi, že nic se nezmění během týdne, měsíce ani roku. Stávající situace je výzvou k zamyšlení pro celou širokou oblast zdravotnictví, oblast sociální a vzdělávací, a to od orgánů nejvyšších až po realizátory (lidské zdroje), které ve všech výše uvedených oblastech poskytují služby.